k hanobení hrdiny Československa a k úmyslnému zneužití České veřejnoprávní televize k rozpoutání další nenávistné kampaně v novodobé historii Československých národů.
Neomalená slova moderátora České televize, vyřčená v hlavním zpravodajském pořadu v nejsledovanějším vysílacím čase a nemající nic společného s probíhajícím rozhovorem s ministrem české vlády, úmyslně rozvířila nenávistnou kampaň přepisovačů dějin vůči jedné z největších československých osobností dvacátého století.
Zaměstnanec státní České televize J. Železný (s vědomím vedení této organizace) úmyslně znevážil v přímém přenosu osobnost národního hrdiny generála a prezidenta Ludvíka Svobody a skrze jeho osobu i všechny veterány bojující proti nacismu v období druhé světové války a jejich blízké.
Zásluhy Ludvíka Svobody jsou objektivně vykresleny v mnoha knihách, publikacích a studiích, které jsou historikům, politologům, ale i celé občanské veřejnosti dostatečně známy.
Jmenovaný moderátor ČT pod rouškou „nenápadné“ poznámky o názvu ulice, chtěl veřejně vyprovokovat lynčování jedné z mála osobností předlistopadového převratu, které si národy bývalého Československa dodnes váží a uctívají a dosud nedopustily jeho hanobení. Následné smyšlené ahistorické konstrukce moderátora na odsuzující reakci veřejnosti, to jen potvrdily.
Jméno Ludvíka Svobody, jeho spolubojovníků i samotných bojů československého vojenského sboru za druhé světové války nesou dodnes mnohá místa, ulice, náměstí, školy, nemocnice, parky po celé české i slovenské republice.
Nábřeží Ludvíka Svobody v Praze se původně jmenovalo Petrské nábřeží (nedaleko se nachází Petrská věž a Petrské náměstí); později neslo jméno „Nábřeží Kyjevské brigády“ (podle 1. čs. samostatné brigády v Sovětském svazu, které L. Svoboda velel a která osvobozovala Kyjev). Po smrti prezidenta Svobody bylo nábřeží v úctě k jeho celoživotnímu dílu přejmenováno na Nábřeží Ludvíka Svobody. Nábřeží Ludvíka Svobody je součástí několika ulic, které nesou jména hrdinů druhé světové války – Nábřeží kapitána Jaroše, je naproti na druhé straně Vltavy, dále Dukelských hrdinů, Pplk. Sochora a další. Záměr pojmenování nábřežní ulice je tedy jasný a v tomto kontextu je třeba jeho pojmenování i vnímat.
Společnost Ludvíka Svobody nebude na nepovedenou a nevhodnou řečnickou otázku J. Železného dále reagovat. Vyprovokovaná diskuse sama prokáže neprofesionalitu a nevzdělanost zaměstnance ČT, který denně promlouvá k občanům této země bez jejich mandátu. Komise pro rozhlasové a televizní vysílání jistě na tuto nehoráznost bude objektivně reagovat. Odhalí politický úmysl znestabilnit společenskou atmosféru u nás a nadále rozeštvávat občanskou veřejnost v cizím zájmu.
Ohradit se ale musíme proti moderátorově nařčení prezidenta Ludvíka Svobody ze zrady a kolaborace. (Pojem „kolaborace“ má v češtině negativní konotaci a značí spolupráci ve prospěch druhé strany a v neprospěch vlastní strany. Slovo vlastně popisuje zradu.)
Obviňování Ludvíka Svobody z kolaborace s NKVD (Народный комиссариат внутренних дел) je zcela smyšlené. (NKVD byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovní tábory, zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou. Mimo jiné z pochopitelných důvodů prověřovala nové dobrovolníky do všech armád bojujících na straně Sovětského svazu.)
Generál Svoboda s NKVD jednal, ale nikdy nekolaboroval. Spolupracoval v oblastech, kde to bylo v zájmu Československa a z nutnosti daných válkou. Tak například dojednával odeslání našich vojáků do Francie a na Střední východ.
Všechny politické domluvy a vojenská dojednání, která Ludvík Svoboda vedl, byla vždy dodatečně schválena Londýnskou Benešovou vládou. Po ustavení 1. československého praporu pokračoval v jednáních s komisariátem vnitřních věcí Heliodor Pika.
Představitelé zahraničních armád bojujících na straně Sovětského svazu si nemohli vybírat, s kým budou jednat. Je zásluhou právě Ludvíka Svobody a Heliodora Piky, že se mnoho československých občanů dostalo z pracovních táborů a mohli bojovat pod velením Ludvíka Svobody proti fašismu při osvobozování i naší vlasti. (Uvedené skutečnosti objasňují jak samotné vzpomínky Ludvíka Svobody, tak i mnohé odborné práce uznávaných historiků našich i ruských.)
Stejně nesmyslné je moderátorovo napadání Ludvíka Svobody z vlastizrady v roce 1948 a v letech 1968/1969.
Historická fakta z období po druhé světové válce jasně dokládají, že generál Ludvík Svoboda dodržoval všechny poválečné zákony, Košický vládní program Národní fronty, vládní usnesení i doporučení prezidenta Beneše. V roce 1948 odmítl krizi vyprovokovanou částí vlády a ve shodě s prezidentem Benešem spolu s ministrem zahraničí Janem Masarykem se postavil za vládu Národní fronty. Jako velitel československé armády v tomto období by nikdy nezneužil armádu proti lidu této země. Lidé si generála Svobody vážili a on si vážil pracujících lidí, kteří chtěli budovat u nás svobodnější a spravedlivější společnost. Volby i následující roky jeho čestný postoj nejednou potvrdily. Jak v roce 1948 tak v roce 1968 se Ludvík Svoboda (již jako prezident) prokazatelně držel litery ústavy.
Složitost takzvaného pražského jara vyvolává dodnes trauma ve společnosti i řevnivost v rodinách pamětníků. Je ale bezpochyby zásluhou prezidenta Ludvíka Svobody, jako vrchního velitele ozbrojených sil Československé socialistické republiky, že nedošlo u nás ke krveprolití a občanské válce. Na všech tehdejších jednáních si byl prezident Svoboda vědom závažnosti a složitosti situace, ale nikdy by nešel proti svému lidu. Ne jako Ludvík Svoboda, ale jako prezident republiky učinil i některé vlastní ústupky. Nikdy by nezneužil armádu v neprospěch národů a občanů Československa, i když by si to v té době někteří „jarní funkcionáři“ přáli.
Pomluvy Ludvíka Svobody vycházejí nejen z neznalosti historických dokumentů a faktů, ale část rádoby kritiky je vědomě a manipulativně mířena z pozic agresivní ideologie, z opačného pohledu na historii, s tendencemi předlistopadové dějiny Československa přepisovat a interpretovat nekriticky a subjektivně.
I tento příklad plíživého napadání jedné z největších osobností dějin Československa ve veřejnoprávním mediu svědčí o chorobném stavu a agresivitě společnosti. Bourání soch hrdinů a stavění nových památníků vrahům ukazuje zvrácenost a nevzdělanost dnešních mocných u nás.
Mnozí současní politici a historici však pravdu znají, ale mlčí… Úmyslně, ze strachu, z ideologických předsudků…
Společnost Ludvíka Svobody odsuzuje podíl vzdělávacího systému na neznalosti novodobé historie budoucích „lídrů“ České republiky. Je nám jasné, že nemusí každý souhlasit se všemi rozhodnutími a postoji armádního generála a prezidenta Ludvíka Svobody. Asi ani on nebyl neomylný a bezchybný, ale události spojené s lety 1948 a 1968 byly velmi složité pro celou společnost. A tak podstatné je, že vše co Ludvík Svoboda činil, dělal v zájmu a ve prospěch Československa, jeho občanů a obyvatel.
V Praze, srpen 2020
Předsednictvo Společnosti Ludvíka Svobody
(Společnost Ludvíka Svobody je dobrovolný, nezávislý, demokratický a nepolitický zapsaný spolek sdružující zejména vojenské veterány a jejich rodinné příslušníky, příslušníky a sympatizanty Armády České republiky a jejich rodinné příslušníky, kteří se chtějí podílet na ideálech svobody našich národů, demokracie, bratrství slovanských národů a míru, jimž Ludvík Svoboda zasvětil svůj život. Usilujeme o pravdivý a objektivní výklad novodobé historie naší země a jejich ozbrojených sil na veřejnosti, především mezi mládeží. Za tím účelem organizujeme setkání a besedy, konáme každoroční konference, spolupracujeme s renomovanými historiky, vydáváme knihy a brožury, pomáháme veteránům a spolupracujeme s organizacemi sdruženými ve Fóru vlasteneckých organizací.)